ifanMatek, které chtějí všechno zvládnout na výbornou, následkem čehož končí v péči psychoterapeutů nebo dokonce v blázinci, přibývá. Beáta Matyášová je jednou z nich. Když se dala dohromady, napsala o své zkušenosti knihu. Možná tak pomůže těm, které jsou právě teď na zhroucení, protože chtějí být dokonalé.
Beáta je mladá žena, které ke spokojenosti nic nechybí. Dvě zdravé děti, hodný manžel, podpora rodiny. Prostě ideální život. Přesto, jak říká, skončila jednoho dne „s hubou na podlaze“. Péče o blízké ji vyčerpala natolik, že pro ni nebylo jiné cesty než rychlý převoz do Bohnic.
Nejlepší máma na světě
Je to paradox. Žijeme v době automatických praček, myček, jednorázových plenek, hotových příkrmů, dostupnosti čehokoliv kdykoliv. Přesto se zdá, že matky svoji roli zvládají mnohdy obtížněji než generace našich babiček, kterým se o podobných vymoženostech ani nezdálo.
„Vždycky si vzpomenu na svoji prababičku, která porodila své osmé dítě ráno na poli a odpoledne už pokračovala v práci,“ říká novinářka Jana. „Nevím o tom, že by si někdy stěžovala nebo nevěděla rady. Pořád byla plná energie a optimismu. Já se mám proti ní jak princezna. Vychováváme s manželem jedno dítě, dělám práci, která mě baví, a přesto si tolikrát říkám, že už nemám sílu ohřát ani večeři a nepořádek se mi kupí, kam se jen podívám…“
Čím to je? Jsme dnes opravdu tak slabé, nejisté, rozmazlené nebo je paradoxně obstát v tomto „dokonalém“ světě opravdu těžší?
„Zmiňovaná prababička to měla jednodušší v tom, že byla ve svém životě lépe ukotvená. Což bylo dáno jasnými nároky z vnějšku – věděla, co se od ní očekává, co je potřeba udělat, byla tedy celkově lépe zorientovaná a jasně rozuměla své roli,“ vysvětluje psychoterapeutka Krizového intervenčního centra v Bohnicích Vlasta Vetešníková.
„Měla k dispozici pravděpodobně také daleko víc opor, mohla se opřít o rodovou zkušenost svých předků, která jí říkala, jak na to, protože byla neustále v kontaktu se životem,“ dodává. Odborníci se shodují v tom, že dnešní doba je diametrálně odlišná a matky bývají pod extrémním nátlakem společnosti s důrazem na dokonalost a výkon.
Kudy vede cesta do pekla?
Beáta Matyášová to zažila na vlastní kůži. A poté, co se trochu oklepala, překonala strach a rozhodla se odkrýt společenské tabu: o své anabázi vydala knížku s názvem Klára nad propastí.
„Vždycky jsem chtěla být nejlepší máma na světě. Problém je v tom, že nevím, co to znamená,“ píše v knize mimo jiné. „Snažím se být trpělivá a ne pokaždé mi to jde. Snažím se být dětem dobrým příkladem, ne pokaždé jím jsem. Snažím se, aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno, vypráno, vyžehleno, vyluxováno, vytřeno. Snažím se dětem číst pohádky a hrát s nimi hry. Každý den jsem s nimi venku,“ vyjmenovává.
„Nakupuji na farmářských trzích a taky bio. A pak mám migrénu a bolavá záda. Vyhazuju přebytky domácího jídla, protože to nestíháme sníst. Jsem nevyspalá a pohublá. Ale stále se snažím usmívat a tvářit se, že vše jev nejlepším pořádku,“ popisuje stavy, které možná i vy důvěrně znáte…
Hlavně se mít ráda
Psychoterapeuti se dnes s obdobným problémem setkávají až příliš často. „Důraz na výkonovou orientaci zvenčí je v dnešní době obrovský. Beáta a další ženy, které jsou na tom podobně, podle vnějších měřítek a z toho, zda v nich obstojí, často odvozují svoji vnitřní hodnotu. Tím potlačují vlastní potřeby a emoce, tím vzniká vnitřní konflikt, který se projevuje napětím, úzkostí, depresí,“ říká Vlasta Vetešníková, která pomáhala v nejtěžších chvílích i Beátě.
Jak z toho ven? Samozřejmě mohou v těžších případech pomoci léky, cílená psychoterapie, ale skutečná cesta ke změně vede přes vnímání vlastních potřeb a pocitů. Naučit se brát vážně sebe sama a mít se ráda. A především nepodléhat klamu, že „dokonalost“, jež na nás útočí z vnějšího světa, je reálná.
I o tom Beáta píše: „Kdy jsem si vytvořila tu představu, jaká bych měla být? Kde jsem ji našla? Na barevných stránkách časopisů o maminkách? V reklamách na prací prášky a čokoládové tyčinky plné mléka? Na webu? A kdy ona představa tak narostla? Kdy se změnila v obludnou příšeru, která spolkla tu Kláru plnou života, která se dokázala bavit a uvolněně se smát? A kdy vyplivla tu utahanou ženskou, která se neustále vším stresuje a s plnou vervou se to snaží na sobě nedat znát?“
Naučila jsem se říkat ne
Dnes je na tom Beáta mnohem lépe. „Ze svého pobytu v Bohnicích jsem vytěžila hodně a stala se ze mě šťastná žena. Srovnala jsem si hodnoty, začala jsem si více vážit své rodiny, svého partnera, našich dětí a hlavně sama sebe. Začala jsem psát a objevila v tom jedinečný ventil. Naučila jsem se odpočívat. A také otevřeně mluvit,“ říká žena, která už nechce být dokonalá. Stále dochází na psychoterapie, ale ve svém životě má už jasno.
„Jsem opět sama sebou a je to osvobozující. Beru to jako cestu, ne jako prohru. Člověk musí především sám chtít. Znovu se postavit na vlastní nohy. Najít ztracené sebevědomí a životní rovnováhu stojí hodně času, ale pomalu to jde. Konečně jsem se naučila říkat „ne“ a snažím se dělat to, co chci, a ne to, co si myslím, že bych měla.“
Autor: Judita Traubová
Andrea Šedivá
redakce
Přidat komentář