Kdo jsme

– Původ Keltů

PhDr. Jana Čižmářová

Když se v 6. století před naším letopočtem začali Řekové a Etruskové zajímat o kontinentální Evropu, nalezli zde na území mezi Atlantickým oceánem a oblastí na sever od Alp usazené obyvatelstvo, jehož doložené pojmenování bylo Keltové, později rovněž nazývaní Gallové nebo Galatové; etnikum, které v následujících stoletích sehrálo pozoruhodnou úlohu ve vývoji Evropy, do jejíž tvářnosti vtisklo nesmazatelné stopy, dodnes patrné.

Původní území osídlené Kelty se rozkládalo ve Švýcarsku, severovýchodní Francii a jihozápadním Německu a náležela k němu i část Čech. Řada faktorů, mezi nimiž nejdůležitější byly patrně jednak přelidnění, jednak touha po kořisti, očekávané ve vyspělých jižních oblastech, způsobila, že z této pravlasti expandovaly keltské kmeny do velké části Evropy. Pronikly na Britské ostrovy, překonaly Pyreneje, jejich nápor nezadržely Alpy a pocítila ho bohatá etruská města i mladá římská republika – v roce 387 se postupně dostali Keltové až k Římu, který dobyli (k obléhání Říma v roce 387 se váže známá pověst o posvátných husách Jupiterova chrámu, které zachránily před vypleněním Kapitol, kde se ukryly zbytky obránců Říma). Druhá migrační vlna zasáhla až Karpatskou kotlinu a území kolem Dunaje a bezprostředně poté, v roce 280 př. n. l. následovala výprava proti Řecku. Při ní v r. 279 př. n. l. vyplenili keltští nájezdníci Delfy i s jejich známou věštírnou, pronikli až do Malé Asie a usadili se zde. Keltové se stali ztělesněním barbarství, které ohrožovalo tehdejší civilizovaný svět. Na konci 3. a v průběhu 2. stol. př. n. l. však počala moc početných, ale nejednotných keltských kmenů slábnout a upadat. V porážkách se vyčerpala úderná síla maloasijských Keltů; po skončení války s Hannibalem římská republika definitivně pacifikovala severní Itálii; Caesarovy legie dovršily v 50. letech posledního století starého letopočtu dobývání tzv. zaalpské Gallie; středoevropský prostor začíná pocit’ovat ze severu tlak germánských kmenů (svébských Kimbrů a Teutonů); keltskou moc v Podunají oslabují války s Dáky; jižní část střední Evropy se rovněž dostává pod římskou nadvládu. Všechny tyto okolnosti způsobily postupný zánik keltské moci na větší části dříve jimi ovládaného území a jejich kultura se do nového letopočtu udržela pouze na britských ostrovech a v západní Francii; zvláště v křest’anském Irsku se uchovala hluboko do raného středověku.

Keltové byli prvním známým etnikem, které významně ovlivnilo osudy našeho území. Jací to byli lidé? Jak vypadali? Co způsobilo závratný vzestup jejich moci i její rychlý úpadek? Odpovědi na tyto otázky skládáme z útržků písemných zpráv jejich současníků na jedné straně a z výsledků dlouholeté trpělivé práce archeologů, kteří se zabývají zkoumáním pozůstatků keltské materiální kultury a fragmentů jejich kultury duchovní, na straně druhé. Antické zprávy hovoří o Keltech jednou jako o divokých nájezdnících, divoších a barbarech, pohrdajících smrtí stejně jako krásou antických měst, jindy vychvalují jejich hlubokou oddanost náboženství a pozoruhodnou učenlivost; zrovna tak ovšem zmiňují jejich zálibu v obžerství a hromadění zlata, zálibu v dekorativnosti stejně jako důvtipnost a schopnost napodobení. Potvrzení toho všeho a řadu dalších poznatků přinášejí i výsledky archeologické disciplíny.

Moravské území bylo Kelty zasaženo podunajským invazním proudem již v průběhu pátého století, druhá keltská vlna ho obsadila v první polovině čtvrtého století. Byl to kmen Bójů, podle nichž germánští Markomané zemi později dali jméno (Boiohaemum = domov Bójů), které měl na Moravě snad vystřídat ve třetím století z Karpatské kotliny přišedší kmen Volků-Tektoságů. Keltské kmeny poměrně značně migrovaly a na základě histrických zpráv lze rekonstruovat jejich pohyb – např. Bójové jsou v průběhu několika staletí uváděni v oblastech Čech, na území severní Itálie, Francie, ale i Pannonie; stejně tak i sídla Volků-Tektoságů jsou kromě Moravy zmiňována jak ve Francii, ta např. v Turecku. Těmto zprávám by mohla odpovídat i situace ve vývoji osídlení Moravy – sídliště z nejstaršího období, ze středního laténu a z období nejmladšího, současného s keltskými oppidy, nebývají vždy na stejném místě – z toho bylo by možno vyvodit i to, že nové vlny osídlenců zakládalo vždy nová sídla.

Na svém postupu přinesli Keltové do nově získaných oblastí kulturu nazvanou podle naleziště La Tene na břehu švýcarskéh Neuchatelského jezera kulturou laténskou. Ta vznikla působením vlivů vyspělého Středomoří na halštatské prostředí střední Evropy.

Působením mediterránních výzdobných prvků se předchozí halštatský geometrický styl zcela změnil na styl laténský, užívající nových prvků orientálních – zvířecích a rostlinných motivů (např. gryfů, rybích měchýřů, palmet, úponků a lotosových květů), zakřivených linií a ploch, spojovaných do hybridních a fantaskních tvarů.
K vrcholu dospělo keltské umění ve 3. stol., kdy se tento rostlinný styl přetvořil v dekorativní a silně působivý styl plastický, využívající především lyrovitých a volutovitých motivů. Pro ztvárnění zvířecích i lidských podob je typická silná stylizace, abstrakce a fantastická ornamentika, snad jako jakási reakce na naturalismus řeckého a římského umění či na předcházející strohý geometrický styl halštatský. Laténský styl ovládl ve druhé polovině posledního tisíciletí před změnou letopočtu velkou část Evropy a v době svého největšího rozkvětu přesáhl i hranice rozšíření keltských kmenů, to znamená, že silně ovlivnil i hmotnou kulturu nekeltských populací.

Antičtí autoři používali název Keltové k označení „barbarského“, tedy cizího obyvatelstva, které sídlilo v jejich západním a severním sousedství. Řecký historik 5. stol.př n. l. Hérodotos z Halikarnassu věděl, že řeka Dunaj sbírá své prameny v oblasti osídlené Kelty, což byla podle jeho pojetí velká etnická skupina lišící se od ostatních řečí i vlastními zvyky. V následujícím období počátku 5. stol. jsou již tito tzv. historičtí Keltové jmenováni v antických zprávách přímo v souvislosti s masivním vpádem jejich bojových skupin do severní Itálie. V 2. pol. 2. stol. zařadil zprávy o Keltech v Itálii a na Balkáně do svých spisů řecký historik Polybios, další zprávy se nacházejí ve spisech Diodóra Sicilského, v díle řeckého historika a zeměpisce Strabóna a později v dílech historiků přímo keltského původu – Pompeia Troga a Cornelia Nepota, dále lze jmenovat Tita Livia, Valeria Paterkula, Plinia Staršího či Publia Cornelia Tacita a řadu pozdějších autorů; nejznámějším a nejobšírnějším pramenem o životě Gallů jsou „Zápisky o válce gallské“ („Commentarii de bello gallico“) Gaia lulia Caesara, velitele a vítěze tažení proti nim.

zdroj:www.keltove.cz